Slíbil jsem roverům a držitelům 1. stupně že bude opakování přejezdu Jeseníků a tak se i stalo. Po výměně několika emailů, se nakonec konečný počet skialpochtivých ustálil na pěti. V pátek před akcí se pak začali tousit do krámu postupně Thufir, Vinci a Shorty aby si vypůjčili boty a lyže. Vuk nepřišel ten má svoje.

Ekologickou variantu dopravy, tj vlakem jsme zavrhli (vlak odjížděl v 5:15) a zvolili raději cestu automobilem, laskavě nám k tomu zapůjčeným Shortyho tatínkem.

Sraz se tedy posunul na krásnou sedmou hodinu. O půl osmé jsme vzdali první pokus narvat všechny batohy do kufru a raději odjeli do Želešic kde jsme vyzvedávali Vuka. Hromada batohů, bot a lyží tak vzrostla, ale nakonec se ukázalo že kdo hraje tetrys ten vítězí a a ševrolrt byl naložen a připraven odvézt nás do |Koutů nad Desnou. Zdržela nás už jen krátká zastávka v Shortyho rodné vsi- no při průjezdu tak významným místem se zkrátka musí zastavit.

Bláto na kraji silnice brzy vystřídal sníh a po dvou hodinách jsme se celý rozlámaní mohli vykulit ven a dobrodružství zvané skialp mohlo začít.

První úkol zněl nalepit pásy. Do kopce se totiž na skialpech chodí na pásech- bohužel to ale nejsou pásy jako na tanku které by vás sami vynesli do kopce, ale pruhy se srstí která do předu klouže a zpátky ani krok.

Takže na pásech nahoru údolím Desné až pod dolní nádrž přečerpávací elektrárny Dlouhé stráně a pak dál, jsme se konečně dohrabali pod hřeben. Tady konečně začala zimní pohádka, spojená se šlapáním stopy v hlubokém sněhu a v mlze. Den už se šeřil když jsem konečně uviděli tyčové značení a mohli se po nich vydat poslední kilák k Jelení studánce.

Tady je totiž zbudována, a žáky II. Bé SOŠ v Šumperku zpravována, útulna. K našemu překvapení ale chaloupka nebyla prázdná ale poloplná. Po krátké domluvě a zhodnocení situace se ukázalo, že se v pohodě vlezem a o místo jsme se tak dělili z pěti kluky až z Kladna.

Po cestě nahoru jsem byl několikrát dotazován co budeme dělat když bude bouda na Jelence plná a vždy jsem takového zvědavce uklidnil, že jsme tam spali snad stokrát a vždy sami. Jaká to bude letos výjimka,  se nakonec ukázalo, když na dveře zabouchalo ještě celkem pět dalších zájemců o nocleh.

Prví dvojice rychle usoudila že je plno a popřála nám štěstí a odešla. Měli stan a velké batohy takže byli připraveni. Po nich přišla dost nesourodé trojice- běžkař a dva snouborďáci. Ti neměli stan, a z malých batohů jim čouhali lahve rumu. Ale s klidem vlastním jen vyznavačům SNB, si smotli v závětří chaty brčko, zahulili a se slovy že už se někde vyspí, zmizeli v mlze.

Po večeři připravené na vařiči a z roztátého sněhu jsme mohli zalézt do spacáků a usnout. Každý prožil noc trochu jinak, ale myslím, že velká zima nebyla nakonec nikomu.

Počasí se přes noc moc nezměnilo, jen připadlo víc sněhu, a tak opět šlapeme stopu po hřebeni, směrem k Petrovým kamenům. Z mlhy s občas vynořil kolega skialpinista, běžkař nebo tažný pes v ponožkách.

Nad ovčárnou přišel čas sundat pásy a sešoupnout dolů. Po svančince jsme pak už jenom vyšlápli na Švýcárnu a od ní sjeli zpět do koutů.

Tady se opět opakovala hra jak zaplnit Ševroleta a mohli jsme jet domů. Vraceli jsme se plni dojmů a Vuk se stal fanouškem zpěváka Tarkana a zkupiny ČP.8. Kdyby někdo měl poslední elpíčko tak by si ho rád poslechnul.