Kamčatka 2005
Nápad jet na Kamčatku vlastně vznikl spojením dvou událostí - mou touhou někam jet a Rúžovčiným 
návrhem jet do Quatemaly. Možná vám přijde divné proč jsme skončili na Kamčatce, ale je to tím že v létě se nedá do Quatemaly jet, takže další co Růžovka doporučila byla Kamčatka. A protože se i Včelka nadchla, bylo rozhodnuto. Mně se to zprvu sice nějak nezdálo, ale nakonec jsem si řekl, že když chtějí Rusko, mají ho mít.
Na celou akci jsme měli celkem měsíc času. Dalším důležitým parametrem akce bylo, že jsme jeli sami, tedy bez cestovky. A další a jak se ukázalo celkem výhodou bylo, že jsme jeli jen tři (stop, kamčatský somr...). Všichni nás sice odrazovali, že je to nebezpečné, ale nakonec jsme si tam připadali tak bezpečně, až nás naši místní známí někdy napomínali, že se chováme příliš neopatrně.
Cesta na kamčatku (tedy pro nás reálná - nechtěli jsme strávit 3 týdny na cestě) vede letecky přes Moskvu do města Petropavlovsk-Kamčatskyj. Je to mimochodem jediné město dle evropských parametrů a možná proto se mu neříká jinak než gorod (rusky město).
Po vyřízení formalit (vízum nestačí, musíte se na místě zaregistrovat, a pak samozřejmě sehnat spoustu povolení, která jsme samozřejmě nesháněli) jsme vyrazili nejdříve na krátký aklimatizační výlet (odborně trek). Mířil na vulkán Mutnovka, která leží cca 80 kilometrů jižně od goroda. Nejdříve jsme dojeli autobusem do vesničky Termalnoje, odkud nás čekala cesta asi 60 kilometrů k sopce. Naštěstí jsme ji strávili na korbě dodávky a v teréním autě japonské provenience. Druhý den nás čekala první atrakce a to kráter Mutnovky. Sopka je aktivní, dokonce pod ní je geotermální elektrárna, takže v sopce jsou vidět různě vulkanické jevy, jako třeba sirná jezírka, vařící voda, sirné fularoly a další, všude je obrovský smrad síry a spousta hluku. Kolem kráteru je pak spousta šlaku - sopečného popílku.
Další naše cesta směřovala k Gorelskému vulkánu, ale bohužel jsme ho minuli a jak se stává vlezli na bezejmený kopec. No a po cestě zpět k vodopádům a termálním jezírkům nás nabral Saša a Max, dva rusové, kteří byli na vulkánech sjezdovat. Poté co nám ukázali vodopád nás přemluvili, at jedeme s nimi do gorodu, že u nich můžeme bydlet a o víkendu že můžeme jet s nimi na Avačinskyj vulkan. Po dlouhém přemlouvání jsme souhlasili a rázem se z akce stala místo drsné expedice naprosto soft buřtárna s návštěvou muzea, všech pomníků a atrakcí v a kolem gorodu, návštěvou Modré laguny (termální bazén s tobogánem), večerními návštěvami jejich známých (většinou spojenou s konzumací) a hlavně výletem na Avaču, což vzhledem k tomu, že se výstupu zúčastnilo i družstvo místních kamaradů a známých se zvrtlo v celkem kulturní zážitek.
Na druhou půlku akce jsme opustili bezpečí města a všeho co nám poskytovali naši dva kamarádi a vydali se na sever (cca 400 kilometrů) k nejvyžší činné sopce euroasie Klučevské. Nejdřív jsme trochu hledali kudy se k ní dostat, zamížili jsme do vesnice Lazo, což je mírně řečeno "Bogom zapomenutyj kraj", ale já bych to viděl jinak. Z této vesnice jsme se museli přesunout jo Kozirevska a odtud šli pod sopku
Tolbačik. Poté co jsme k ní došli šedesátikilometrovou cestou v zarostlé rovině jsme se vydali podívat se na jeho kráter. Kolem tolbačiku byla v roce 1975 velká erupce (dodnes zanechala pouštní krajinu) a opět je vidět mnoho jevů, například říčka lávy vyteklá z kráteru, mrtvý les, půda horká tak, že od ní chytne papír a jiné. A protože jsme chtěli vidět i Klučevskou, vydali jsme se na cetu mezi sopami (mají 3000 - 4700 metrů) a pozorovali medvědí stopy a medvědy.
Počasí nám ale nakonec nedovolilo projít po ledovci do Ključe (vesnice pod Ključevskou) a tak jsme došli k hlavní silnici a dostopovali asi 100 kilometrů do vesnice Eso a v ní do zaslouženého termálního bazénu
(vzhledem k tomu, že většinu akce jsme strávili v zimní bundě a dokonce večer i čepici, temály jsou velmi oblíbené zpestření zimy). Ještě jsme absolvovali progulku na koních a návrat autobusem do Gorodu. Následoval obrovský nákup (převažovala vodka, ale koupili jsme i hudbu, DVD Stalker, Solaris a Noční hlídku, kalamari, nějaké sladkosti, ryby kaviár, majonézu, pivo Kamčtka no.1 a další) No a po posledním večírku s Maxem a Sašou nás vojenský taxík (rozuměj GAZ ve strašném stavu) dovezl na letiště a po dvou hodinách letu (letěli jsme 9 a 2 hodiny ale čas 
nám ubíhal jen v Moskvě, kde jsme dvě hodiny přestupovali) jsme ještě ten den přistáli v Praze. Mimo jiné to byl náš nejdelší den v životě (36 hodin).
S odstupem musím říct, že ač jsem nebyl nadšen předem, na místě jsem byl většinou velmi spokojený a hlavně až zaskočený srdečností a vstřícností lidí, tak čím dál tím víc vím, že se tam chci ještě jednou podívat. A pokud by jste o Kamčatce uvažovali, neváhejte ani minutu...
Medvídek