Den první (Léta páně 13. 3. 1327)
Milý bratře. Už určitě víš, že jsem byl doporučen jako pomocník v proslulém opatství Conqués. A dnes jsem zde! Cesta byla zdlouhavá a namáhavá, inu koňské spřežení moc rychle nejede… Ovšem potom, co se v krajině začaly zvedat hory, ubývat hostince a potulní cikáni, jsem poznal, že jsem na místě. Nasál jsem horský vzduch a vydal se spolu s dalšími mnichy‑učedníky vstříc budově, která měla být po dalších několik dnů naším domovem. Musím říct, že zařízeno to zde bylo opravdu lépe, než můj bývalý klášter v Poitiers. Na první pohled bylo jasné, že toto místo je opravdu honosnější, a kdo ví, i Bohu blíž. Poté nás jeden ze starších mnichů provedl po území opatství. Řehtání koní na mne znělo ze stájí, žalmy, modlitby i pláč hříšníků z hlavní budovy… ave Maria, gratia plaena, dominus tecum… a křik havranů od hřbitova. I tam nás bratr zavedl. A řekl nám přitom o tom hrozném skutku, co se zde nedávno udál. Vražda. Podivná a nevysvětlená. Za záhadných okolností. Nepochybně dílo Ďáblovo. Bojím se, bratře. Ale naši bratři i otec opat jsou nepochybně velmi chytří lidé, určitě to za chvíli vyřeší. I kdyby ne, je zde přece Svatá inkvizice. Bude to dobré, modlím se k Bohu. Až ti příště napíšu, bude již vše určitě v pořádku. Taky mi napiš! Jak jdou obchody? Jak se má tvoje žena a syn? Pozdravuj otce a matku. Modlím se za všechny.
Rolf
Ráno jsme vstali v 5:45. Šli jsme na sraz v 5:55. Sraz začínal v 6:15. Odjeli jsme vlakem v 7:00. Do Prahy jsme dorazili v 9:30. Z Prahy jsme odjeli v 11:15. Ve vlaku, do Hoj. stráže – Brčálníku, jsme luštili různé druhy šifer a pak jsme šli 2 kilometry. V 15:00 jsme dorazili do chaty. Jak jsme se převlíkli do oblečení na ven a šli jsme ven. Tam čekali mniši a ti nás zavedli k hrobu. Pak jsme se vrátili do chaty a stavěli jsme věže ze sirek a pak jsme kreslili. Potom jsme šli hledat diamanty ven. Našli jsme dva. Datel našel jeden diamant a druhý našel Vinci. Pak jsme se šli navečeřet a pak jsme šli spát. A to je konec.
Jonáš
Den druhý (14. 3. 1327)
Druhého dne nás bratři mniši probudili na ranní modlitbu a protažení našich těl. Já jsem se neúčastnil, jelikož jsem pomáhal v kuchyni. Také proto jsem byl mezi prvními, kteří našli mrtvého Venantia ve spíži. „Budiž mu země lehká.“ Po snídani a tercii jsme se vydali na výlet po okolí. Navštívili jsme Můstek, Pancíř, zamrzlé Černé jezero. Šli jsme po cestě i mimo cestu. Pozorovali jsme krásy odlišné přírody a řešili teologické otázky. Po příchodu do opatství jsme se začali zabývat iluminátorstvím. Zasvětili nás do jejich pravidel a zákonů. V podvečer jsme měřili své schopnosti v poznávání rostlin a rychlosti. S bratrem Vilémem jsme luštili tajné písmo již mrtvého Adelma. Jazyku, ve kterém to bylo napsáno jsem vůbec nerozuměl, ale můj pán bratr Vilém jej nakonec rozluštil. Z textu jsme zjistili rozložení knihovny a také, že v jedné sekci našel nějakou knihu! Byli jsme všichni rádi, že víme podle čeho se orientovat v knihovně. Nejistota, jako kdyby se držela ve zdejších tlustých klášterních zdech. Modlím se, aby se tento zamotaný příběh brzy rozmotal a nevyžádal si již další oběti. Prosím brzy mi odepiš a modli se za nás, za ty záhadné vraždy a knihy, které jsou nepřístupné. S moudrými starými mnichy jsme se bavili o zdejších zločinech. Zvláště starý bratr Jorge se velmi rozhorlil a upozorňoval na sebemenší hříchy. Doufám, že mne pochopíš. Vyřiď pozdravy!
Zdraví tvůj bratr Adso
Cahir
Den třetí (15. 3. 1327)
Nějak jsem to nedokázal pochopit. Co se vlastně stalo?
Berengar zmizel! Všemi mnichy to hluboko otřáslo. Všichni se navzájem ptají co se mu stalo, jestli ho někdo neviděl. Je tu zkrátka chaos.
A v této ponuré náladě jsme vyslechli diskusi, kterou vedl Adso s otcem Uberténem. Problém kacířství je velmi ožehavé téma, konkrétně se mluvilo o trpkém životě Fra Dolcina. Představte si to! Hlásal chudobu Ježíše Krista a kvůli tomu – člověk by si řekl, že je to ve skutečnosti pravda – jen kvůli této malichernosti byla jeho životní družka usmrcena inkvizicí. Sám Fra Dolcin také nedopadl zrovna slavně. To co s ním prováděli je možná i lépe nepublikovat, ale mohli bychom to shrnout slovem „hrůza“. Není divu, že jsme se z té vší hrůzy museli vzpamatovat a načerpat sílu z krásné přírody kolem nás. Rozhodli jsme se, že bychom mohli najít Berengara. Vedly nás k tomu různé indicie. U některých jsme museli trošku přemýšlet, jiné nás přímo odkázaly správným směrem. Stejně jsme z toho ale byli pramálo moudří, a proto jsme se odebrali do studijních prostor. Chtěli jsme načerpat moudrost z učených knih, abychom mohli později Berengara najít. Nejvíc se člověk dozví ze své vlastní historie – a tou jsme také začali. K večeru byla uspořádána velká mnišská soutěž – samozřejmě vědomostní. Ideální mnich vynikal v uzlech, bylinkách, dřevinách, historii, zdravovědě, ale i ve vaření. Inu, co je to „bešamel“?
Vinci
Včera ráno po snídani jsme šli na výpravu do Hamrů (vesnice) se podívat na nádrž Nýrsko. Po cestě jsme hráli různé hry například šiškovka proti Darwinovi a Astapovi, stavění domečků ze dřeva, maso a ragby. Oběd jsme měli na skalce. Z výpravy jsme šli na chatu, kde jsme pak venku hráli hru s Traperama. V té hře jsme museli na louce sbírat čísla. Pak jsme šli do chaty, kde nás rádci zavolali do jídelny. Hráli jsme tam hru o nejlepšího mnicha a pak jsme šli spát.
Tadeáš
Den čtvrtý (16. 3. 1327)
Vzbudil mě výkřik. Výkřik, který jsem už jednou slyšel, v den kdy byl naleze Venancius. To byl i důvod proč jsem si začal dělat tyto zápisky. Dnes to byl Berengar. Berengar, který včera zmizel. A dnes se našel. Mrtvý. Co to cítím ve vzduchu? Krev? A proč je venku ještě tma? Pouť! Dnes máme jít na svatou pouť. Rychle, rychle, kutna, boty, zásoba vody… Spolu se skupinkou mladších mnichů jsem vyrazil. Po kostelech, svatyních i viaduktech, sv. Helmut zde prý upustil první klobásu a od té doby má voda, která jím protéká léčivé účinky. Po vykonané pouti jsme se všichni cítili blíže k Bohu, ovšem naše cesta pokračovala. Na jednom svatém místě, nedaleko potoka, jsme postavili modely kláštera. Po návratu jsme si byli jistí, že naše hříchy jsou tímto pokáním určitě smyty. Oběd byl střídmý, jak se na mnichy patří. Po krátké poobědové siestě jsme se stali svědky prazvláštní události. Přijel inkvizitor, Bernard Gui, ve své vlastní osobě. V černém voze, s černými koňmi a černopláštníky, v kterých bylo ale již zdáli slyšet řinkot zbroje. A z vražd obvinil chudáka Salvatora. Vždyť je postižený na těle i na duchu! Jak by mohl spáchat kacířství? Jak potom můžu věřit svaté inkvizici po něčem takovém? Po několika hovorech s mnichy i vesničany jsem zjistil, kde se nachází místo popravy. Musíme to zastavit! Bratři jsou v tom se mnou za jedno, i když nám všem hrozí exkomunikace. Krátce po setmění jsme se vydali na cestu. Bratr Vilém napřed, prý ho dokáže osvobodit sám. Popraviště bylo na vrcholku nedalekého kopce. Již zdálky byla vidět hranice. Najednou slyším křik. Salvatorův křik. Dotáhnutí a přivázání ke kůlu netrvalo dlouho. Naštěstí měli inkvizitoři pohůnci problém se zapálením hranice. Napětím jsem téměř nedýchal. Kde je Vilém? Hranice hoří! Salvator křičí, už ne strachem, ani zlobou, ale bolestí. Támhle je! Vilém Přibíhá, odvazuje nebohého blázna a společně utíkají do bezpečí. Teď už můžeme v klidu spát, dobře to dopadlo.
Rolf
Berengar je mrtev! Mniši zmateně pobíhají po opatství. Hodiny ukazují půl šesté, slunce ještě nevyšlo a navíc přišla zpráva o příjezdu inkvizice v čele s Bernardem Guiem. Nezbývalo nic, než činit pokání. Tudíž jsme se vypravili na svatá místa v okolí. Navštívili jsme kostel v Hojsově Stráži, železniční stanici v Hamrech, viadukt, rozcestník Nad Silnicí a kapličku na Jižní stráni, pět lip a jasan v Hojsově Stráži. Vždy na jednom z míst jsme zjistili, kam máme pokračovat. Po cestě jsme si spolu s bratry uvařili čaj a ve druhé části postavili malý chrám. Cesta nás poněkud znavila, proto jsme si po návratu do opatství odpočinuli. Večer v knihovně nás překvapily překážky. Vypadaly jako nějaké pavučiny. Po projití jsme získali artefakty, načež jsme šli ke skále, kde se měla konat poprava Salvatora. Velmi jim nadával, zřekl se všeho, k čemu jej donutili na mučidlech se přiznat. Salvator má smysl pro humor, ale když hranice začala hořet, lekl se. Naštěstí ho v poslední chvíli zachránil Vilém. Poslední dobou jsou bratři nervózní, roztěkaní, neví, kdo se za tím vším skrývá. Vládne tu nejistota. Modlím se, aby to vše brzy skončilo i s tou inkvizicí.
Zdraví Tvůj bratr Adson
Cahir
5:30 se ozvaly kroky!
5:31 zprudka se otevírají dveře.
5:32 v ospalých očích mi plály ohníčky zloby.
Dovídáme se, že Berengar umřel. Jen jsem na něj pohlédl, musel jsem odvrátit oči. Zčernaly mu prsty, rty i jazyk. Po vraždě jsme se dozvěděli další strašlivou zprávu: Přijede inkvizice! Mnichové nám vysvětlili, že máme navštívit poutní místa, abychom se připravili na příjezd inkvizice. První poutní místo bylo v Hojsově Stráži u kostela. Právě probíhala mše, tak jsme se na ni šli podívat. Ze mše jsme se dověděli, že naše další pouť bude směřovat do železniční stanice Hamry. V Hamrech na nás čekal svatý svitek, jenž nás vyzýval k dosažení viaduktu. Po cestě jsme si uvařili božský nápoj, abychom zahnali zlé duchy a naši žízeň. Načež jsme dorazili k slíbenému viaduktu. Abychom si víc naklonili Boha, toho jenž jest všemohoucí, rozhodli jsme se, že půjdeme křížovou cestu. Skončili jsme Nad Silnicí. Tam jsme se dozvěděli, že máme jít zpátky do opatství. Naše víra, ale nebyla dostačující, tak jsme navštívili dvě poutní místa. K tomu jsme postavili mini model opatství. Inkvizice dorazila v černém voze s křížem. Inkvizitor se jmenoval Bernard Gui. Když vkročil do dveří, zatajil se nám dech. Poté, co si jeho pomocník vybalil nádobíčko a předvedli Salvatora, zmocnila se nás panická hrůza. Vyšlo najevo, že praktikoval černou magii, proto jej chtěli upálit. Přišlo nám to nespravedlivé, proto jsme ho chtěli zachránit. Museli jsme zjistit, kde se bude konat poprava. Na to, abychom o ní něco zjistili, museli jsme se vyptávat mnichů. Mnichové si občas na všechno nevzpomněli, tak jsme jim osvěžili paměť. Příklad: Nosili jsme svěcenou vodu, nebo vyráběli kříž na hrob. Po dlouhém rozmlouvání jsme dospěli k názoru, že se bude poprava konat na skále. Tak jsme se tam v příhodný čas vypravili. Stáli tam dva chlapíci (mezi nimi byl „Kladivoun“). Do toho přišel Vilém z Baskervillu. Sice jim pomohl rozdělat hranici, ale pak zachránili Salvatora. Ulehám s pocitem štěstí – vše dopadlo dobře. A těším se na další zážitky a dobrodružství v tomto opatství.
Datel
Den pátý (17. 3. 1327)
Ráno jsme vstali o trochu později a zjistili jsme, že Rolf má narozeniny. Po oslavě narozenin jsme vstali a šli na mimořádnou rozcvičku. Hráli jsme vybíjenou a já hned prohrál. Po snězení pár rohlíků nám řekli, že půjdeme na výlet, a šli jsme. Cestou jsme museli uzdravit ostatní mnichy, ale pozor hlídali je strážci, kteří nás zabili jediným slovem, naším jménem! Ošetřování zraněných byla dřina. Následoval výlet na Špičák a zpátky do chaty. „Začalo pršet,“ řekl Darwin. Opravdu začalo pršet. Šli jsme a uviděli jsme altánek. Tam Darwin našel lepší cestu. Na Špičácký sedlo, uvítali jsme zprávu: „Dáme oběd,“ řekl Darwin. Po obědě se všichni rádi vraceli domů. Po cestě v chatě nám Astap předváděl, jak se má zachraňovat, a taky nám řekl, jak jsme měli zachránit nemocné mnichy. Následovala dlouho očekávaná večeře – česnečka a špagety. Když už špagety došly, měli jsme na výběr ze tří možností co dělat: odpočívat, psát zápisy nebo odpovídat na otázky, které nám zadával mnich. Tady se strávilo nejvíc času. V průběhu hry nás volali na každodenní knihovnu. Tentokrát to bylo tak, že jsme museli na 4 židlích s 6 lidmi hledat po jídelně artefakty, byla to zábava. Večer, jako vždy soud a po soudu večerka a spát. Dobrou noc.
Rick
Vzbudil mne klášterní kohout, starý, opelichaný, ale přesto přesný. Jak krásné je vzbudit se a nezjistit, že je někdo mrtvý. Vydal jsem se na ranní rutinu, když tu najednou, zrovna, když jsme se vraceli z ranního modlení, kolem nás proběhla postava oblečená v černý háv a v kapuci, takže jí nebylo vidět do obličeje. Bylo z ní cítit krev. Než stačil kdokoli něco udělat, byla pryč. Rychle jsme vběhli do místnosti, odkud vyběhl onen neznámý. Severina jsem zprvu nepoznal, až poté, co jsme ho obrátili na záda. Ale proč by bratra Severina někdo zabíjel? Pak jsem si vzpomněl. Kniha! Ta kniha, kvůli které asi všechno tohle je. Ráno ji objevil a rozhodl se jí prostudovat. Řekl nám o tom. A teď tu leží v tratolišti krve. Tenhle den asi nebude až tak klidný, jak jsem si zprvu myslel. To mi vzápětí potvrdil Vilém. Inkvizitor Bernard Gui začal mučit další mnichy. Nic nepověděli, ale teď leží, stojí nebo kulhají kus cesty odsud. Každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán… Došli jsme tam a zřeli tu spoušť. Kruci, vždyť nejsme kapitula Johanitů, ale obyčejní františkáni! Co my víme o léčení? Navíc tu byl zbytek inkvizitorových vojáků. Skrývaje se, vyrazili jsme poskytnout alespoň tu trochu pomoci, co jsme byli schopni. Myslím, že nyní už většina z nich je v pořádku, ale stále mi vrtá hlavou, kdo byl ten maskovaný vrah? Kam se poděla ta kniha a proč ji chtěl mermomocí získat?
Rolf
Den šestý (18. 3. 1327)
Po obvyklém ranním vykopnutí ze spacáků následovala netradiční rozcvička, při níž jsme se mohli radovat z (překvapivě) napadaného sněhu. Toho jsme také upotřebili k výrobě co největší koule na čas. Koule jsme nakonec rozkopali a s pocitem dobře vykonané práce se odebrali zpět do tepla chaty. S naplněným žaludkem jsme navlékli na svá notně pobitá těla oblečení na ven a vydali se směrem Hojsova Stráž. Za ní jsme na malé lesní cestě strávili celý zbytek dopoledne vesměs neúspěšnými pokusy rozdělat oheň, na kterém bychom si upekli „hady“. Víceméně najezení (i díky topinkám) a totálně mokří jsme se dopotáceli do našeho zdejšího domova. Tam jsme dali všechny věci sušit a příjemně překvapeni strávili celé odpoledne a začátek večera u deskovek. Zde můj zápis končí, protože po krátké venkovní knihovně a poučení o mapových značkách mé vyprávění dosahuje až k současnosti, což znamená jedinou věc – konec.
Spok
Dnes se zdejší mniši rozhodli, že již nebudou tolerovat naše chování a budou nuceni nás ukáznit. Hned ráno nám to názorně ukázali v několika úkonech. Příroda nás překvapila čerstvou nadílkou sněhu. K snídani bratři připravili úžasnou kaši. Bohužel musíme dodržovat zdejší pravidla, tudíž jsme se nemohli „nacpat“ tak, jak by se nám zlíbilo. Při ranní modlitbě se stala nepříjemná situace. Uprostřed modlení se nebohý knihovník Malachiáš skácel k zemi. Jeho poslední věta byla: „má sílu tisíce škorpionů!“ Stejně jako Berengar měl černé prsty a jazyk. Pravděpodobně byli oba otráveni a může za to ta kniha! Dopoledne bylo, jako by se na nás příroda zlobila. Nebo nás Bůh trestal? Bratři se ve dvojicích snažili rozdělat oheň. Povedlo se to jen někomu, také staršímu mnichovi. Na ohni jsme si opékali speciální hostie. Na východě a mezi chudinou se tomu říká „hadi“. Využili jsme tepla ohně a ohřáli se, najedli se a vysušili se. I přesto jsme zamířili do opatství. Prošli jsme kolem hřbitova a pomodlili se. V opatství jsme se vrátili k iluminátorství, někteří se zamýšleli, ale většina skončila u mnišských her. Po výborné večeři, jelikož někteří žáci nepochopili pravidla chování, šli jsme do knihovny ven. Také jsme studovali mapy a i nadále se stále vraceli k iluminátorství. Místní jídla nám velice chutnají a mniši jsou velmi přátelští, jen poslední dobou ta nejistota a neklid. Uvidíme jak se věci dále vyvinou. Při večerním procesu byl poprvé obviněn zloděj a opat Abbo nám oznámil, že už nás tu nechcekvůli chování a že případ přebrala svatá inkvizice. Tedy měli jsme se sbalit a odejít. Už nás tu nechtěli. Při večerce nám opat Abbo řekl, že nás nebude vyhánět na noc. Šli jsme spát. Kdo ví, jak se budou události dít dál.
Cahir
Den sedmý (19. 3. 1327)
Probudil jsem se s vědomím, že je dnes předposlední den tábora. Na první pohled se dnes vlastně moc nedělo, ale když se podíváme podruhé zjistíme, že se toho dnes stalo docela dost. Zaprvé: závěrečná honička. Zadruhé: vyvrcholení příběhu a konečné bodování. O závěrečné honičce není moc co napsat, protože probíhala tak jako vždy (po cestě kontroly). Mnohem zajímavější bylo vyvrcholení příběhu. Za všechno může kniha jménem „Poetika“, protože byla natřena jedem a to i stránky. Většina mrtvol tedy byla kvůli stránkám Poetiky. Pachatel byl Jorge, protože se v Poetice píše o smíchu a to víme, že je hřích. Jorge se zabil tak, že mu Vilém bránil ve zničení Poetiky. Jorge ho chtěl praštit, zavadil o strop a praštil sebe. Bodování na skupiny bylo takové: 1. Spok, 2. Rolf, 3. Vinci. Na jednotlivce byl první z Traperů Rick a z Vlčat Tadeáš. Pak se hrály deskovky a zpívaly písničky. Usínám s blaženým pocitem, že už to mám za sebou.
Chankin
Přišel ten den, kdy jsme měli opustit opatství, ale záhady stále zůstávaly. Stále ty stejné záhady, které bratr Vilém chtěl rozluštit a které mu nedávaly spát. V knihovně jsou písmena, jsou tam znaky a jedna zavřená a nepřístupná místnost. Vypadá to, že v ní budou ukryta všechna tajemství tohoto opatství a mezi nimi třeba i klíč ke všem záhadám, které jsme tu zažili. Jak se do ní dostat? Bude k tomu potřeba heslo, že by z těch znaků? Ale které jsou ty správné? Tak bratr Vilém rozhodl o další návštěvě knihovny a to primárně za účelem hledání správných znaků, které otevřou přístup do zavřené místnosti. Byli jsme tedy vyslání a hledání nebylo rozhodně jednoduché. Knihovna byla plná různých hlavolamů. Museli jsme hledat předměty na požadovaná písmena. Jindy jsme si museli zase jiné předměty pamatovat a jejich názvy předat dál. Jeden z nejbizarnějších úkolů knihovny bylo nošení vejce na lžíci, nebo střelba na závaží. Ale uspěli jsme a heslo se nám postupně podařilo získat. Znělo: „Finis Africae“ . Bludiště knihovny nám dalo zabrat a byli jsme rádi, když jsme uviděli naše cely a navíc, když nám bratr Vilém dal čas na regeneraci, skákali jsme přímo radostí. Některé skupinky přišly později, a tak jsme trávili čas procvičováním našeho důvtipu v různých stolních hrách. Postupně přišel večer a tedy i čas, kdy jsme měli vyrazit na naši, snad poslední, cestu do knihovny. Vedl nás náš bratr Vilém a Adso z Melku. Podařilo se nám zadat heslo a otevřel se nám vstup do místnosti, kterou jsme ještě nikdy nenavštívili a v ní…
A v ní jsme uviděli sedět postavu v kápi. Kdo to ale je? Ano. Tu shrbenou postavu poznávám. To je přece Jorge. Před ním leží kniha. Ta kniha, kvůli které se tohle všechno děje. Poetika od Aristotela. Kniha o smíchu, který Jorge celou dobu považuje za hřích. Ano smích je hřích, jak káže, ale jen v případě, že je posměvný. Zdravý smích léčí a povzbuzuje. Všechny tyto vraždy a úmrtí kvůli jedné knize a starci, který její stránky napustil jedem a všichni, kteří tuto knihu četli, se vlastně otrávili sami. Nyní vypovím před ctihodným Tribunálem poslední episodu celého děje, jak se stal. Vilém chtěl knihu ze starcových rukou dostat, ale ten, ač starý, vyskočil a začal s ní prchat ke svícnu, který byl nedaleko. Věděl, že by se náš bratr na trik s jedem již nenachytal, a chtěl tedy knihu o svícen zapálit. Přiložil ji tedy ke svícnu dříve, než se k němu dostal bratr Vilém, a snažil se ji zapálit. Již začala pomalu chytat, ale náš pohotový bratr sfoukl svým mocným dechem jak svíci, tak knihu. V posledním záchvěvu zoufalství se obrátil Jorge k němu a snažil se jej těžkou knihou usmrtit. Napřáhl se ke smrtící ráně. Švihl celou svou silou a byla by to jistě rána smrtící, avšak Bůh, který bdí nad našimi skutky, postavil Jorgeho šťastně pod trám, do kterého Jorge knihou uhodil, a byl vyveden z rovnováhy tak, že mu těžký svazek spadl přímo na hlavu a následný pád na podlahu knihovny bohužel nepřežil. Tím byly snad navždy ukončeny zlé skutky v tomto opatství na severu Itálie. A když Bůh dá, třeba budou i jednou zapomenuty, protože tyto hrůzné činy si nezaslouží ničeho jiného, a Jorgeho jméno nechť je zatraceno ve věčném ohni Ďáblově.
To je vše, ctěný inkviziční tribunále, a nemám k celé věci již co dodat. Vše jsem vylíčil, jak si pamatuji, a sám pevně věřím, že všichni viníci událostí již byli potrestáni a není třeba provádět žádné další vyšetřování.
Shorty
Bodování
A jak to vlastně vše dopadlo? Jak se kdo snažil a jak se komu dařilo? Výsledky máme zde:
Družiny:
1. Spok, Cahir, Dingo, Bořek, Vojta K.
2. Rolf, Rosťa, Martin, Vojta P., Chankin, Vítek
3. Vinci, Rick, Datel, Jonáš, Lukáš, Tadeáš
Jednotlivci – Trapeři
1. Rick (18,4 b), 2. Spok (18,2 b), 3. Datel (18 b), 4.–5. Cahir a Rolf (14 b), 6. Rosťa (12,5 b), 7. Chankin (9,5 b)
Jednotlivci – Vlčata:
1. Tadeáš (18,2 b), 2. Bořek (17,6 b), 3. Dingo (16,6 b), 4. Vojta K. (15,6 b), 5. Lukáš (14,7 b), 6. Jonáš (14,2 b), 7. Martin (12 b), 8. Vojta P. (11,5 b), 9. Vítek (10,5 b)