Sněhu a dárků bylo dost…

Vánoční výpravu jsme si výborně užili. Krásná příroda kopcovitých Bílých Karpat byla ještě navíc dokreslena hojnou nadílkou sněhu, i když pak už v polohách pod 500 m n. m. výrazně tála. Ovšem na hřebeni Velké Javořiny panovala nekompromisně zima se vším všudy… A v naší chatě zase panoval tentokrát velmi štědrý Ježíšek a dokonalá vánoční atmosféra.

Jak už jsem několikrát předesílal, sraz byl ráno i po škole. Já jsem se přidal do ranní skupiny, která se navíc skládala z Gaba, Vinciho a Kuby D. Počasí bylo úplně nevánoční – drobně pršelo a teplota se pohybovala kolem 5°C. Měl jsem tedy oprávněné obavy o osud naší vánoční akce. Naštěstí počasí přálo a za Bučovicemi, když už jsme si hověli v přetopeném vlaku, začalo sněžit. Při přestupu ve Veselí nad Moravou zase pršelo, ale od Blatnice pod Svatým Antonínkem, dědinky mezi vinohrady, začala pořádná metelice, která ustala až večer. V Javorníku nad Veličkou jsme vystoupili do pravé vánice. Stromy byly obaleny sněhem a na silnicích sníh nestačil roztávat. Štěstím bylo, že nás potkalo auto s dvěma kluky od chaty, tak nás vzali až k chatě. V chatě bylo všude 4°C, takže bylo nutno zapracovat a udělat si teplo. Dozvěděli jsme se, jak si ho udělat – zatopit ve výkonném krbu v jídelně a pustit plynový přímotop. V jídelně bylo po půlhodině příjemných 22 stupňů. Nicméně jsme nehodlali válet si šunky v teplíčku, ale řádně jsme se oblékli a vyrazili oslavit bohatou nadílku sněhu. Chtěli jsme jít po žluté značce na Kamenná vrata, jeden z nižších vrcholů v okolí. Jenže v takovém počasí jsme okamžitě přehlédli odbočku do svahu a pokračovali po silnici. Po jejím povrchu ve vyjetých kolejích od aut myslivců a lesáků se líně pohybovala „bílá káva“ jak jsme tuto hmotu pojmenovali – směs jílu, vody a sněhu. Mocnost této hmoty se občas pohybovala v nebezpečných rozměrech, proto jsme museli někdy taková místa obcházet okolním terénem. Pak jsme se poprvé v tomto oddílovém roce pořádně pokoulovali – bránil jsem svůj posed a ti vzbouřenci dole mě ostřelovali, ale byli zatlačeni krupobitím střel, které odstřelovaly i čepice. Čím jsme mířili výš, tím sněhu přibývalo a teplota klesala. V zářezu cesty nad svahem jsme utvořili dvě sněhové megakoule – jedna se rozbila po prvních metrech své cesty (na jejích troskách byla svedena další bitva), další koule byla už průbojnější a dostala se dále po svahu, až se rozdělila na dvě větší a několik menších v porostu mladých boučků. Cesta se pak ohnula směrem na jih a občas i mírně klesala. Pak jsme narazili na žlutou a dali se po ní, ovšem směrem k chatě. Na cestě jsme se bořili do bahna a sněhu, šli jsme tedy lesem.

V chatě jsme zatopili a zabydleli se. Gabo šel odpolední skupině naproti a skutečně ji už za úplné tmy dovedl. Okamžitě jsme z příchozích ucítili vlhko a chlad, neboť venku stále padal sníh. U večeře se nás sešlo celkem 25, z toho 6 Vlčat (Kuba D., Rosťa, Jonáš, Tonda, Vojta a Tom), 5 vedoucích Vlčat (Gabo, Darwin, Kirk, Tyr, Awasin), 12 Traperů (Spok, Kryštof, Rolf, Buk, Aslan, Vinci, Vuk, Gibbs, Astap, Bart, Ged, Shorty) a jako speciální hosté Robi a Džoser, v sobotu pak k nám zavítali ještě Thufir a Gar. Vlčata obsadila horní patro budovy a Trapeři jídelnu. Každá skupina se pak po svém bavila a užívala si tepla a sucha, když venku tak zuřilo počasí. Pak se čas nachýlil a všichni se odebrali do spacáků.

V noci mě průběžně budilo kapání z oken a ráno i sesuv sněhu ze střechy. Vlčata jevila aktivitu už kolem sedmé hodiny ranní, proto bylo nutno tuto energii ušlechtile využít, takže jsme se pěkně proběhli do kopečka, kde jsme provedli ponejprv rozcvičku kriminálníkovu a pak mažoretek. Po snídani jsme se vydali na cestu. Lákal nás hřeben Velké Javořiny. Proto jsme šli po zelené na Filipovu chatu a pak dlouho do kopce k rozcestníku Megovka. Po cestě jsme se bezvadně zkoulovali při dobývací hře, na jejíchž obměnách se podílelo celé vedení Vlčat. Po čase jsme se dostali ke hře Pyramidy, kdy jsme se rozděleni na dvě poloviny snažili té druhé skupině zničit pyramidu z klacků, samozřejmě střeženou. Při této hře začalo pro změnu sněžit. V chumelenici jsme došli až na louky blízko vrcholových partií hřebene a slovenských hranic. Zde už bylo asi 15 cm kvalitního sněhu a navíc zde asi mrzlo. Potkali jsme tu opět Trapery, kteří hráli Eskymáckou honičku. My jsme postavili sněhuláka, který měl víc než dva metry. Po takové práci jsme čekali zaslouženou odměnu – a dočkali jsme se – chleba s rybí pomazánkou made in Gabo & Kirk nám moc chutnal. Pak ale bylo třeba otočit směr postupu a seběhnout zpátky do vyhřáté chaty.

Když všichni rozmrzli a usušili se, začalo se s výrobou ozdob na stromeček. Trapeři se pustili do řetězu z novin a vloček z barevných papírů, Vlčata barevné papíry na druhou stranu využila na řetěz, jehož finální délku jsme odhadli nakonec na nějakých 20 metrů. Těsně před večeří a pak po ní jsme také tvořili Vizovické pečivo. Po opravdu vydatné večeři – těstovinách a snad už sté variaci omáčky na ně (ne že by nám to nechutnalo, vaření těstovin na výpravách už je jakýmsi naším koloritem). Vlčata pak měla jedinečnou příležitost nasbírat si v kouzelné zahradě skořápky ořechů, které pak bylo možno proměnit správným zaříkávadlem v cukroví. Ovšem zahradu hlídali dva mrzoutští, pomalí chrliči, kteří zabíjeli každého, kdo se moc rychle pohnul. Kolem osmé hodiny večerní jsme se svátečně naladěni odebrali k nazdobenému stromečku. Takový živý, krásně rostlý stromek jistě nemá ledaskdo doma. Zde jsme si zazpívali několik koled. Každému byla zapálena svíčka a prskavka, přičemž po kruhu jsme přistupovali ke stromku a nahlas vyjevili svá přání, která nikdy nezněla neskromně, bylo to ovšem tím, že nikdo nemyslel jen na sebe. Když Trapeři odešli, ještě jsme symbolicky vypustili do nebes šest raketek, abychom se rozloučili se starým rokem.

V chatě pak bylo veselo až skoro do jedenácti – pouštěly se skořápky ořechů se svíčkami ve vodě, Trapeři lili olovo, Vlčatům se proměnily skořápky v záplavy lahodného cukroví. Začaly se rovněž rozbalovat dárky, jichž byly dva pytle jen pro Vlčata. Večer jsme tedy strávili radovánkami, k nimž patřila i památná věta Toma Obůrky, který našel na zemi cizí dárek: „Fuj, tak to bych nedal ani svýmu největšímu nepříteli!“ přitom šlo o normální dáreček. Ovšem vše jednou končí a jednou začíná, takže se fičelo do hajan. Dopovídal jsem horor ze včerejška a sám usnul vyčerpáním okamžitě po zavítání do spacáku.

Ráno jsme vše sbalili, vyšúrovali, dojedli a v půl jedné vyrazili do nížiny na vlak. Celou cestu jsme pak už nezahlédli jedinou vločku sněhu.

48. smečka Vlčat přeje všem svým členům, kamarádům, rodičům, známým i Traperům krásné svátky, pohodu a radost a do nového roku zdraví, dobrou náladu a úspěchy v hledání ideálů lesní moudrosti.