Ještě než jsme opustili hradiště zaklínačů Caer Morhen, věnoval mi jejich písař tento dokument. Chcete-li vědět, jaké dobrodružství Vaše děti letos prožily, nebo chcete-li si zavzpomínat – čtěte.

Nebudu zde sepisovat, jak kdysi dávno každý z nás, ze slovutného bratrstva zaklínačů, zachránil mnoho lidských životů. Naší odměnou bývají věci rozličné: rázu peněžního, duchovního, mnohé výhody, slevy u obchodníků, dary votivní. A také máme všichni nárok na Právo překvapení, kvůli němuž se každý zaklínač učí frázi: „Ty mi za odměnu dáš to, co najdeš ve svém domě po svém návratu a co neočekáváš, že bys tam mohl najít.“ Je to pouze hra s osudem, věta vyřknutá instinktivně těsně před bojem o nevinný život a my doufáme v co nejlepší výsledek tohoto slibu – narozené potomky. Nové budoucí rekruty do našich stále se tenčících řad. Protože kdo se tímto slibem zaváže, nesmí ustoupit, a za nějaký čas zavítá zaklínač do jeho domu a odvede si dítě na hradiště zaklínačů Caer Morhen. A osud je někdy vypočítavý i přesný, protože potomků zachráněných lidí se narodilo hodně.

Tenkrát – šedesát dní po svátku Belltine – nastala správná konjunkce hvězd a brány do cizích světů se otevřely, zaklínač Geralt se tedy vydal na cestu, aby k nám, uplatňuje svého Práva překvapení, přivedl odrostlé hochy…

Náležitého uvítání se jim dostalo od vůdce hradiště Vesemira, jen co je pravda. Z pohodlí civilizovaného světa do kraje drsného, monstry oplývajícího a válkou zmítaného. Ovšem ještě než započne samotný výcvik, musí osud rozhodnout, komu náleží být zaklínačem, kdo se stane silnější a odolnější než kdy dřív, kdo přežije Zkoušku trav, prastarý rituál, při němž každý nováček vypije množství těch nejsilnějších jedů. Zda jeho organismus vydrží, už ho jen tak něco nezabije, stane se imunním vůči mnohým utrejchům a způsobilým nosit zaklínačskou čepel a magickou kouli, zbraň na mnoho druhů monster, jíž si každý vykoval s pomocí našeho kováře.

Tu hvězdnou tichou noc na našem svatém místě rituál vedený našimi nejlepšími zaklínači přežili všichni do jednoho. Někteří přetrpěli mírné křeče a záchvaty, ale negativní trvalé následky se nedostavily. Tedy aspoň zatím o nich nevíme… Osud je velmi, velmi vypočítavý… A dobře ví, co je pro budoucí přežití našeho odkazu potřebné – silní jedinci.

Výcvik započal. Zaklínačské řemeslo je velice pestré a různorodé znalosti a dovednosti se učí každý. K čemu zaklínač ohánějící se mrštně čepelí, když si přivodí střevní chřipku ze špatně namíchaných bylin… (a nekvalitní vody…). K čemu zaklínač s rukou dovedně zacházející s magickou koulí, když neuslyší dech gargoyla schovaného v houští. K čemu zaklínač schopný odříkat historii, nedokáže-li ani uvázat správný uzel na pasti, do které se pak monstrum má chytit. Každá z těch chyb může znamenat rychlý konec, proto se učni snaží osvojit si tyto rozličné dovednosti v podobě zkoušek rozdělených do šesti kategorií. Po splnění aspoň jedné zkoušky z každé kategorie postoupí o úroveň, což se pojí s mnohými výhodami. Na druhé úrovni dostal každý zaklínač amulet, jejž umožňuje kouzlit jednoduchá znamení a tak dále.

Každý zaklínač připraven vykonávat svou práci odejde z hradiště a odcestuje do jedné z mnoha oblastí, kde působí. Podle toho se naši rekruti rozdělili na tři skupiny: Kaedwen, Rivie a Verden.

Ovšem nic se už od začátku neodehrálo jen tak bez událostí. Jižní impérium Nilfgaard v čele s císařem Emhyrem var Emreisem sjednotilo všechna svá království na jih od řeky Jarugy, u níž leží naše hradiště Caer Morhen a která dělí sever od jihu. Začalo válečné tažení dávající si za cíl sjednocení celé země pod jednou říší. Pobočníkem, pravou rukou a ďábelsky vychytralým rádcem Emhyra byl známý černokněžník Vilgefortz.

My zaklínači se nepleteme do záležitostí politiky, naším jediným údělem je bránit bezmocné lidi před monstry. Ovšem jednoho dne se to změnilo. Ten den, kdy se Cirilla z Cintry, dcera princezny Pavetty a vnučka královny Calanthé, nyní chráněnka Geralta z Rivie, ztratila. Nějaký čas jsme z ní zde u nás trénovali zaklínačku, učili ji našemu umění. Když byla se dvěma průvodci vyslána do lesa pro byliny rostoucí na palouku den odsud, nevrátila se. Ten stejný den, přesně po návratu ze zkoušky trav, zaútočila na naše hradiště rota nilfgaardských vojáků. Štěstí při nás stálo, dokázali jsme se ubránit a zahnat je, dokonce jsme zajali důstojníka – muže jménem Cahir. Lépe řečeno: nechal se zajmout. Při poněkud drsném výslechu nám sdělil životně důležitou informaci: celý Nilfgaard hledá Ciri, Emhyr ji chce pro sebe. Nám je jasné, proč. Proroctví jí přisuzuje obrovskou moc. Je Geraltovou adoptivní dcerou, kterou mu přidělil osud a její síla v nepravých rukou, v jiné péči než v zaklínačské by mohla zasadit tomuto světu tvrdé nevyléčitelné rány. Geralt se tedy vydal hledat ji a za pár dní se vrátil brzy k ránu. Ciri nenašel, její průvodci tam leželi mrtví. Obrátili jsme se s prosbou o pomoc na naše učně, ti neváhali a vydali se na dalekou cestu po pravděpodobných stopách.

Vrátili se pozdě k půlnoci. Jedna ze skupin přinesla přívěšek – malou zlatou píšťalku. Cahir nám přislíbil pomoc – hájil se svými důvody – a identifikoval píšťalku jako Vilgefortzovu a konečně po nějakém čase nám pověděl svůj příběh, jak se to tehdy odehrálo u dvora císaře Emhyra, proč se rozhodl pomoci nám při hledání Ciri.

Tehdy se konala audience u Emhyra, kromě několika poslů stěžujících si na prudký postup nilfgaardských armád a pár revolucí přibyl na konci sám Vilgefortz. Konverzave mezi ním a Emhyrem neměla dlouhého trvání – pověděl císaři o zdroji obrovské moci, o dívce Ciri. O jejím opatrovnictví u zaklínačů. Kdyby císař dokázal tuto moc uchvátit, rozhodně by se sen o nilfgaardské nadvládě přiblížil o značný kus k realitě… Emhyr tedy vydal rozkaz Cahirovi, který mu po celou dobu jako osobní stráž a důstojník armád stál po boku a vše slyšel. Ovšem než se za ním zavřely dveře trůnního sálu, zaslechl Vilgefortzův sípavý hlas: „Já se, Emhyre, vydám také hledat Ciri, neboť jsem spatřil svou mocí, že se momentálně na hradišti zaklínačů nenachází a zatím jsem nebyl schopen vypátrat, kde vězí. Ale já, Vilgefortz, nic neříkám zbytečně a vím, co dělám. Jestli Cahir uspěje nebo ne, jestli se s Ciri vrátím zpět já nebo on, zbav se ho! Ví příliš mnoho… A co se týče Ciri. Pokud ji nezískáme my, bude lepší, když ji nebude mít nikdo!“

Emhyra polila lítost o jeho nejlepšího a nejvěrnějšího muže. A Cahir, s pocitem, že se císař pomátl na rozumu, že podlehl vlivu čarodějových kouzel, se zřekl Nilfgaardu. Nebude sloužit těm, co usilují o jeho život a o život malé dívky…

Ciri tedy unesl čaroděj Vilgefortz. Do jeho sídla nám to netrvalo dlouho, ovšem šlo pouze o další z jeho triků. Nikdo tam nebyl, šlo o falešnou a zavádějící stopu. Ovšem Cahir, bývalý voják ve službách císaře, dokázal z mapy, kterou jsme našli, dešifrovat skutečné místo… Po západu slunce jsme ho vzali tichým útokem, postupně se zbavovali stráží, až jsme narazili na čaroděje… Ovšem souboj, který s ním svedli Geralt s Vesemirem, se stal značně nerovným, když z jeho hole tryskala síla na všechny strany a za chvíli se největší zaklínači váleli ochromeni v blátě. Kdyby včas nevyskočil ze tmy Cahir a nezastavil mečem ránu, jež měla skončit s těmi dvěma, byl by tohle asi konec příběhu. Cahirem raněný Vilgefortz zvedl pytel s ochromenou Cirillou uvnitř, proklel nás modrou nemocí a utekl svým peklem páchnoucím teleportem. A statečný nilfgaarďan si konečně plně získal naši důvěru.

Modrá nemoc nám dala druhý den značně zabrat…

Za pár dní k nám na hradiště zavítala vzácná návštěva: muž jménem Dijkstra, arcišpión krále Foltesta, hlavního vládce severských vojsk. Přislíbil nám pomoc, jeho prsty šahají daleko, své ptáčky prý má všude… Ale na oplátku pro něj musíme my, výborní a trénovaní zaklínači, udělat pár jednoduchých práciček, neboť severu začíná téct do bot. Samozřejmě dlouho jsme se vzpírali, do politiky se plést je porušení jedné z nejhlavnějších zásad. Ale najít Ciri, jak sám podotkl, je v současné době pro nás nejdůležitější a on je schopen vypátrat, kde ji Vilgefortz drží.

Hned druhý den jsme obdrželi rozkazy. Vesměs pár záškodnických operací, ale očividně jim velice pomohly. Jak otroci jsme pro ně pracovali, ale statečným bojem jsme si patřičnou čest uchovali.

Konečně Dijkstra přišel s nápadem, jak pomoci Ciri osvobodit od Vilgefortze. Našel popis jednoho z rituálů, kdy osoba, na kterou je zaměřen, pocítí s pomocí bohů a hvězd náhlý příval obrovských sil. Jak tuto informaci našel?? Kdo ví… Rituál jsme provedli ještě ten večer.

Arcišpicl opět nezklamal a přinesl nové zprávy. Ciri utekla Vilgefortzovi a hledá cestu k nám. Celá zmatená prý bloudí z jednoho světa do druhého neschopna nalézt ten náš. Potřebovala naši pomoc, opět jsme si sbalili na cestu a putovali po světech, přičemž jsme se snažili nechávat znamení a nasměrovat Ciri.

Nakonec se konečně Geralt s Ciri sešli… Vyprávěla o mukách a trápení, kterých se na ní Vilgefortz dopustil. Netrvalo dlouho a naposledy jsme vytáhli do boje s člověkem, s lidskou zrůdou. Pobít nejprve jeho strážce nám dalo sice dlouhou, nicméně s Ciriinou pečovatelskou pomocí o zraněné poměrně snadnou práci. Pak už nezbylo Vilgefortzovi nic, než vylézt ze svého úkrytu. Ti nejnadanější z nás zakouzlili znamení ve velkém počtu, čaroděj upustil svou hůl a přišel o veškerou svou moc… A ještě ten den Emhyr s Foltestem, jih se severem, podepsali mírovou smlouvu.

Soud, který se následně konal, vedl sám císař Emhyr, už neoblouzněný Vilgefortzovým vlivem. Obviněn z velezrady a neoprávněného používání magie na císaři přišel o hlavu. Oslavy pokračovaly dlouho do noci.

Každý příběh má konec spojený se začátkem naprosto jiného. Uprostřed noci vtrhl do nedaleké osady válkou zdrcený lid a jal se vraždit nevinné elfy a trpaslíky. Rasový pogrom byl značně agresivní, Geralt však byl u toho a snažil se rozehnat vesničany zpět do jejich domovů, ovšem zfanatizovaný dav se nenechal lehce přemluvit. Při jedné otočce se Geraltovi stala osudnou lítost nad stařenou, přece nezabije ubohou ženskou… Ovšem ona využila chvilky nepozornosti a zuby od hrábí se zakously hluboko do hrudi. Tam pod tmavou oblohou Geralt skonal Ciri v náručí. Jeho moc již nemohla dále udržet naše nové zaklínače v tomto světě, ti se druhý den probudili už ve své domovině, což je právě již zmiňovaný začátek jiného příběhu.

Jarre, hradištní písař zaklínačů