Zápis z výpravy za Delawarskými indiány 19. – 20. 9.

Počtěte si, co se přihodilo Vlčatům na výpravě…

Sraz jsme si dali na hlavním nádraží v 8.40, abychom měli dost sil na první výpravu v oddílovém roce. Členská účast byla sotva 50 % – ze Štírů byli přítomni Kuba, Tadeáš, Petr a Dalibor, z Ledňáčků pak Tom, Vašek a nováček Matěj, který mj. výpravu s přehledem zvládl. Účast vedení byla úplná. Do vlaku jsme se jakž takž vecpali a většina z nás zaujala místa. Kousek za Maloměřicemi se vlak na 15 minut kvůli výluce jedné traťové koleje u Babic nad Svitavou zastavil a čekal na protijedoucí rychlík. Náš vlak se rozezvučel prudkou debatou (tematicky Star Wars), jejímiž jedinými aktéry byli naši chalani. Pak už se vlak rozfrčel a vyhodil nás do šedivého, podmračeného Adamova.

První hříčka byla pochodová – kdo přešel bez jediného spadnutí určitý úsek staré, nepoužívané tovární vlečky, získal 5 bodů. Jediný úspěšný řešitel byl Dalibor. Po nákupu potravin do divočiny jsme se vydali na cestu. První úsek, asi 1 km, jsme absolvovali po silnici. Za chvíli jsme již mohli přejít Křtinský potok a jít po pohodlné, měkké lesní pěšině podél vody. Další zastávka byla na skalnatém ostrohu brněnské vyvřeliny, porostlém především duby. Neušla nám úroda žaludů, a tak jsme ji využili na prudkou palbu ve složení týmů Vlčata x Darwin. Nikdo nepřežil, dokonce ani přihlížející zbytek vedení, který byl zasypán sebevražedným kopnutím do dubu obsypaného zralými žaludy. Pak už jsme seběhli k huti Františka, která zde tavila místní železnou rudu v letech 1754–1877. Tady jsme se podívali na její vyhlídkový ochoz. A do naší (respektive Tyrovy) ubikace nám zbývalo pár set metrů.

V příjemně zařízené, luxusní vilce s vířivkou, saunou, masérnou a osobním sluhou pro každého jsme se najedli (kaviárové tousty a – ehm, minerálka). Zde byla provedena americkými úředníky – neboť jsme již přibyli do USA – pasová kontrola. Někteří se jim zdáli podezřelí, ale nakonec všichni dostali povolení k pobytu. Naše kroky teď mířily do nitra Býčí skály, proto jsme se všichni převlékli do „jezeďáckýho“ a vyrazili.

Přijal nás pan Wolf, zasloužilý místní speleolog a také akademický malíř a vůbec povšechný umělec. Kluci pozorně naslouchali, aby věděli, která místa v jeskyni budou stát za to a kde bude číhat nebezpečí. Pak už jsme jen prošli branou a ocitli se v Halštatu, síni, kde byl nalezen hromadný pohřeb asi sta lidí a spousta předmětů z cenných kovů. Hned vedle se nachází nedokončená německá zbrojnice z 2. světové války. Od této prostory už vede hlavní chodba, vyleptaná vodami Jedovnického potoka před několika miliony lety. Je však již těmito vodami opuštěná a víceméně suchá. Do stran odbočují četné chodbičky – Nízké síně, Dračí smyčka, Belerova chodba, Bosgang, Augiášův dóm. My jsme navštívili první dvě odbočky a ten, kdo prolezl Dračí smyčku, stal se tím před zraky ostatních Mladým speleologem. A těmi se stali všichni, jak uznal pan Wolf. Hlavní chodbu jsme prošli v délce asi 1 km až po první zatopené sifony v prostorách zvaných Kufr. Zde byla přestávka a pak už se šlo nazpět. V Dračí smyčce náhle objevil Tom starou roztrhanou zprávu, která po poskládání dala slovo Delaware. Delawarové byl indiánský kmen žijící v minulosti v oblasti dnešního New Yorku a Bostonu. Po vyfárání na denní světlo jsme se šli najíst a napít, protože v jeskyni řádně vyhládlo.

Ale to nebylo všechno – ještě jsme se šli podívat do Kostelíku, staré průtokové jeskyně, kudy tekl Křtinský potok. Ten nyní teče o 50 metrů níže, kde vyvěrá asi po 2 km dlouhé cestě podzemím ze skalní pukliny. V Kostelíku se nachází atrakce Sloní ucho – úzká chodbička vinoucí se masívem skály v délce asi 15 metrů. Vychází ven do hlavního dómu, ale asi v polovině chodby je vstup do nižšího patra, jehož chodba ústí na okraji hlavního dómu. Tou vyšší úrovní kluci prolezli. Nejprve jen Vašek, pak už všichni. Vašek se zachoval velmi kamarádsky, neboť klukům v chodbě pomáhal přelézat obtížný úsek a navíc jim svítil. Pro dospělé je ovšem tato chodba v podstatě neprůchodná. Při dalším průzkumu obřího dómu jsme zjistili přítomnost skalních maleb starých Delawarů. Kluci je sbírali, ale práci jim až příliš ztěžovali zlí jeskynní duchové, kteří se ukrývali v bočních chodbičkách a výklencích a na nic netušící badatele vyskakovali a obírali je o kresby. Avšak skoro všechny kresby se podařilo vynést na světlo světa a tím získat cenné relikvie o starých Indiánech. pak už jsme se vrátili za pološera do naší vily a vyfasovali z kuchyně telecí a jehněčí klobásy, dále i chléb, grilovací hořčici a archívní, vyzrálý kečup (ročník 1999), jehož buket a vůni ocenili všichni. Změna teplot a vlhkosti při střídání jeskyní a venkovního klimatu všechny dost vyčerpala. Spát jsme šli kolem desáté.

V neděli jsme pak vstali po osmé a rozcvičili se pod nedalekými kaštany. K snídani sluhové připravili anglickou snídani se vším všudy. Rychle jsme se sbalili a vyšli ven do krásného a teplého dne na Hrádek u Babic, zbytky hradu na vápencovém ostrohu naproti Býčí skále. Pod skálou se nachází závrty Otevřená skála, jejichž dny protéká Křtinský potok. Jeden ze závrtů byl čerstvě propadlý, takže jsme tam moc nenakukovali. Na protější stráni na nás přátelsky pomrkával Kostelík, který jsme si ještě jednou prolezli. No a pak hurá do chaty, kde jsme si před obědem našli ve stráni pár zkamenělin – lilijice, ramenonožci a spol. Po obědě jsme vyrazili na cestu do Adamova. Šli jsme přes Jáchymku – další trosku průtokové jeskyně s obřím dómem uvnitř a častými nálezy kostí jeskynních zvířat. Do Adamova jsme dospěchali za hodinu a čtvrt a stačili i koupit lístek, jenže do příchozího rychlíku se nenarvali. Na nástupišti nás zbylo pár. Naštěstí za chvíli jel další rychlík, který zde výjimečně kvůli výluce zastavil (EC František Křižík). No a za 18 minut jsme byli v Brně.

K zápisu přidávám ještě bodování členů: 1.Kuba (26 b), 2.Dalibor (23 b), 3. Tom (21 b), 4. Vašek (20 b), 5. Petr (19 b), 6. Tadeáš (14 b), 7. Matěj (9 b)

Všichni zúčastnění mají od nynějška právo říkat si „Mladý speleolog“.