V minulosti se už odehrálo pár výprav, na nichž se hlavním předmětem zájmu hladových úst našich svěřenců staly uzené pochutiny. Tuto nepravidelnou tradici jsme se pokusili zopakovat i letos a situovali jsme ji do období aktuálně se rozkvétajícího jara…
Cesta na osamělou chatu poblíž Hořic obklopenou bukovým a smrkovým lesem byla více méně tradiční záležitostí – z Králova Pole jsme jeli na zastávku „Vranov, smyčka“ a odtamtud už pár kilometrů do kopce pěšky. Zelená značka dělala místy problémy, neboť lajdáctví Klubu českých turistů v kombinaci s našimi „znalostmi“ mapy nám způsobilo jednu horkou chvilku, nebyla však dlouhá a to je hlavní. Dorazili jsme bez nehod.
Ihned jsme se pustili do příprav hostiny – navázali jsme buřty, párky, uzeniny, moučňáky, točeňáky, čoklbuřty, sejry a slaniny, nacpali to do maminkám ukradených punčoch či provázkem připevnili na laťky a vše pečlivě naaranžovali do udírny. Nasbírali jsme pořádné množství bukových větví, nařezali, rozdělali pod udírnou oheň. Rozhodli jsme se jít prozkoumat okolí. Na místě u udírny jsme nechali pouze Flinta, který dostal za úkol celý den přikládat pod kotel. Usnul hned, jakmile jsme zmizeli za rohem; mohli jsme jen doufat, že se vrátíme a nezjistíme, že prochrápal vpád zlodějů, kteří odnesli všechny batohy, vybrakovali chatu a ukradli i spacák, v němž si Flint hověl.
To jsme ještě nevěděli jednu věc – poblíž tohoto místa kdysi dávno v hlubokém středověku ještě za časů, kdy se věřilo alternativní medicíně založené na léčbě rulíkem, žila tzv. Blanenská čarodějnice, přičemž druhé slovo by mělo být spíše v uvozovkách, neboť preferovala zdravé bylinky a racionální léčbu, pomohla spoustě lidem a možná se zaplétala i s nějakými těmi kouzly, pokud na ně v dobách internetu (a Minecraftu) a technologií věříte… A tato vzácná žena psala knihu s recepty a událostmi, které se kolem ní děly. A tuto knihu jsme dostali za úkol najít jakožto cenný historický a literární pramen, z něhož by se navíc určitě dal vytřískat a zrenovovat nějaký ten (starý) nový recept, kterým by spousta kuchařů mohla vzkřísit svou upadající kariéru. Jenže archeolog pátrající po knize před námi zmizel neznámo kam – beze stopy. No tak, opravdu, buďte trochu tolerantní a příště zanechte alespoň lístek… Tento po sobě zanechal alespoň pár mlhavých indicií, a tak jsme postupně na dlouhé cestě po okolí našli díky azimutu, GPS souřadnicím a dalším podobným hrátkám s mapou pár poznámek blíže určujících polohu kroniky Blanenské čarodějnice.
Večer se přiblížil a my jsme to prokrosili skrze lesík zpět k chatě, kde na nás čekala udírna a v té udírně uzené pochutiny, z nichž jedna přes druhou na nás řvaly:
„Sežer mě, sněz mě, naplň si mou uzenou chutí hlavu, namoč mě do hořčice…“
„No co, když tak naléháte,“ řekli jsme si, „proč by ne, proč se tomu bránit?“ Vytáhly se lahodné dipy, ukrojily se dřevorubecké krajíce chleba a jalo se hodovati, až omastek tekl proudem, který jsme mohli zachytávat do ešusů. Jo jo, v oddíle vždy propagujeme zdravou a zdravě karcinogení stravu… Jídla bylo dost a nemělo chybu, mohli jsme to pomalu prodávat ve stáncích u Přehrady… Břicha jsme si naplnili po okraj a odpočali si, a to už se připlížila tma.
Večer jsme strávili příjemnou kratochvílí – pexesem s mapovými značkami. Nutno dodat, že kluci prokázali perfektní znalost problematiky. Řekli jsme si něco o mapách, popili teplý čaj, poseděli u ohně a šli spát.
Budíček měl poněkud svéráznější podobu, neboť se o něj postarala nadměrně čadící kamna při vaření čaje a kotouče mramorového dýmu, které vyšplhaly až ke klukům do pokoje a vykouřily je ze spacáků. Kromě Chankina, kterému se nechtělo ven, takže jen vystrčil hlavu z okna a lapal čerstvý vzduch touto alternativní formou. V průběhu dopoledně jsme získali posledních pár indicií – archeolog vytvořil pochodové filmy, které jednoznačně vedly k posledním poznámkám. Když jsme je měli už kompletní, na mapě jsme našli to správné místo. Nic nám nebránilo v tom, jít se tam podívat. Na místě jsme našli vskutku středověký altán a pod ním se ukrývala kovová truhla… Nedočkavě jsme ji otevřeli a našli uvnitř… hromádku popela, pověst o Blanenské čarodějnici a pod ním pár poznámek od onoho zmizelého archeologa, který psal, že poslední část pověsti je pravdivá a potvrzená – Blanenská čarodějka nechtěla, aby se převzácná a lehce zneužitelná kniha dostala do chamtivých pracek její dcery (to už je holt nepřetržitý koloběh života – dobří lidé mají občas příbuzné na prd), a proto ji raději spálila na popel… Jenže archeolog věnoval pátrání po knize značnou část svého akademického života… a našel jen popel&hellip osud je někdy nemilosrdný. Neunesl tuto svou osobní prohru a emigroval na exotické Borneo, kde ho snad jeho neúspěch nebude ve víru exotiky a tropické horečky nadále pronásledovat a kde najde tento znavený muž trochu klidu. Ale přece jen se našla kapka naděje – načmáraná tam byla také jakási poznámka o čarodějčině pokladu – nejasná a mlhavá indicie nás zavedla na nedalekou kótu. Po chvilce hledání jsme našli satisfakci za hromádku popela: čarodějčin poklad byl totiž na rozdíl od kroniky skutečný a netknutý. Podělili jsme se o něj, rozdali si úšastníčky, které se tam kdovíjak vzaly, a vydali se zpět k chatě.
Ještě jsme si zaběhli vědomostní terčák prověřující znalosti nasbírané na schůzkách a zahráli simulaci pravého obchodu a risku, jejímž výsledkem mělo být zakoupení nové lodě v docích a odjezd z opuštěného ostrova. Výsledkem sice byla získaná loď, ale také mírná zranění některých protagonistů, z nichž nejvtipnější byl zlomený zub Rolfův, který mu vyčaroval ve tváři kouzelný výraz a schopnost pískat si skrze díru v úsměvu. Však ve fotogalerii lze jistě nalézt důkazní materiál…
Pak už jsme se jen vydali na rychlou a hektickou cestu na vlak do Blanska. Byli jsme udýchaní a zpocení, ale zvládli jsme to. Byly to náročné dva dny. Závěrem nezbývá než uveřejnit pořadí snaživších se členů:
1. Orm, 2. Dingo, 3. Datel, 4. Chankin, 5.–6. Tadeáš a Martin